Kovářova Kobyla

Poslední den na Railay

Tue, 24 Jan 2012 12:59:10 +0100

Probudili jsme se do dalšího krásného dne. Jára zjistil, že včera hodně podcenil sluníčko. Jak jsme celý den buď pádlovali nebo lezli, byli jsme slunečním paprskům vystaveni více než by bylo zdrávo a Jára byl pořádně spálený. A jelikož to byl i náš poslední den na Railay, odpoledne nám letělo letadlo zpět do Bangkoku rozhodli jsme se pro klidový režim. Ještě jednou jsme navštívili Ao ton sai, zablbli si na slacklinách, zaboulderovali si a naposledy se vykoupali v Andamandském moři. Všichni nám říkali, že lepší a barevnější podmořský život už v Thajsku nenajdeme. To ale zdaleka neměla být pravda.

Odpoledne jsme si vyzvedli batožinu v „agentuře“ od které jsme si koupili i lístek na loď, která nás měla dopravit do Krabi a odtud nás autem dopravili až na letiště. Cesta i let byli příjemné a v večer v Bangkoku na nás už čekal minibus, který nás měl přes noc dopravit na Ko Chang, ostrov na druhé straně Thajska již skoro u Kambodžských hranic.

Noční přejezd byl zážitkem. Ne že bychom snad něco viděli, všude byla tma jak v ranci, ale náš řidič vypadal, že se rozhodl skončit z životem a to, že na palubě minibusu měl nějaké cestující ho nikterak netrápilo. Pálil to neuvěřitelnou rychlostí zatáčka nezatáčka. Nějakým zázrakem se mu nabourat nepodařilo a tudíž jsme cestu přežili i my.

naše cesta z Railay na Poda Island a zpět

Tue, 10 Jan 2012 15:14:00 +0100

naše cesta z Railay na Poda Island a zpět

Deep Water Soloing

Tue, 10 Jan 2012 14:05:20 +0100

Ano. Přesně takhle se tady jmenovala další aktivita, kterou jsme mohli podniknout. Šlo o to pronajmout si člun, který by nás zavezl k nějaké té skalnaté homoly. Na ní pak člověk lezl a když už nemohl, skočil do moře. Místní věděli, kde je dostatečná hloubka a kde je to bezpečné, ale vzhledem k tomu za to také chtěli celkem dost peněz.

Rozhodli jsme se, že si takový DWS uděláme sami. Půjčili jsme si sit-on-top a vzali si šnorchlařskou výbavu. Vybrali jsme si blízkou homoly, a Jára skočil do vody prozkoumat dno. Já zatím seděla v kajaku. Když vylezl, převzal řízení a já si natáhla lezečky. Sit – on – top zamířil přídí ke skále, kde to vypadalo na snadný výstup. Úplně jednoduché přelézt z kymácejícího se kajaku na skálu nebylo, ale nakonec se to podařilo. Traverzovala jsem raději podél hladiny abych případně mohla spadnout jen asi dva metry do vody. Bylo to docela prima, jen útes byl místy pěkně ostrý.

Když už jsem nemohla skočila jsem do vody a vlezla si na kajak. Své lezecké umění teď předváděl Jára. Ten se výšek nebál a odhodlal se do čtyřmetrového volného pádu. Při dalším výstupu jsem najednou dostala strašné křeče do břicha. Jak jsem tak lezla objevila jsem, že útes je provrtaný. Malou skulinkou jsem vlezla do prostorné jeskyně. Byla sice krásná, ale bohužel jsem ji musela znečistit.

Jára si ji tak už mohl prohlédnout jen s ucpaným nosem. Sluníčko pálilo a tak jsme střídali boulderování se šnorchlováním, což bylo trochu nebezpečné protože Jára vydržel bez vzduchu celkem dlouho pod vodou a doplaval daleko od kajaku a kolem sem tam projela nějaká ta „long-tail“ takže jsem se o něj poměrně bála. Nakonec jsme se rozhodli kajak ještě nevracet a zkusit odpádlovat na Poda Island, což se nám asi po hodině povedlo. Lidé na ostrově se trochu divili, že sem lze dopádlovat a nejen se dovézt turistickou lodí. Chvilinku jsme se slunili a pak jsme radši zase sedli na náš „modrý blesk“ protože cestou zpátky foukal protivítr a nevěděli jsme jestli nebudeme potřebovat času víc. Nakonec jsme na druhé straně byli o půlhodinku později.

Večer jsme si užili pár drinků a pak se stala jedna velmi, velmi krásná a důležitá věc o které bohužel na stránkách Kobyly psáti nemohu.

Šnorchlování při západu slunce

Tue, 20 Dec 2011 14:50:12 +0100

Po celodenním lezení jsme byli trochu oloupaní a tak jsme se rozhodli pro odpočinkový den. K snídani jsme si dali oblíbené „roti“ – místní palačinky na sladko s banánem a salkem a rozhodli jsme se, že dobudeme zátoku Ao Ton Sai.

Byla to zátoka, trochu odřízlá od okolního světa, neboť se na ní dalo dostat buď půl hodinovou cestou do kopce přes prales nebo při odlivu po pobřeží a nebo velmi náročnou, místy až lezeckou cestou přes skálu u moře. My zvolili pro tentokrát nejjednodušší cestu přes les.

Byla jsem nadšená obřími listy tropických rostlin a liánami všude okolo. Jen jsem si já pitomá zapomněla ponožky do bot a díky tomu, jsem si úplně ostrouhala patu. Když jsme se doplazili na nejvyšší místo cesty objevili jsme chatky a resort ukrytý v lese. Dali jsme si tu talíř ovoce: mango, banány, meloun a ananas a vydali se dál. Noha už mě bolela tak moc, že mě Jára poslední stovky metrů nesl. Na pláži jsme si konečně mohla boty zout a také se pořádně zchladit v smaragdových vodách Andamanského moře.

Tím ovšem den neskončil, naopak dobrodružství teprve mělo přijít. Totiž objednali jsme si šnorchlování s večeří po západu slunce. Výhodou tohoto výletu bylo že začínal ve čtyři, kdy většina výletních lodí zamířila od ostrovů k pevnině a atoly se tak mohly nerušeně pohroužit do klidné podvečerní nálady. Loď navíc nezajížděla na pláž, ale vysazovala šnorchlinguchtivou posádku přímo na moře. První zastávka byla u Poda Island, kde jsme si hrály s malinkatými Nemíky, ale i s pestrobarevnými papouščími rybami a sem tam se zjevili i Jehly. Další výsadek byl proveden u skalnatého hranolu trčícího jen tak uprostřed ničeho z vody. Celý hranol mohl mít deset metrů a bylo možné pod ním podplavat. V tomto místě mě bavilo pozorovat mořský proud. Kousky rostlin, ryby, veškerý plankton ale i já jsme byli unášeni podél hranolu kamsi na moře. Proud byl slaboučký a nebezpečí nehrozilo, přesto mě to překvapovalo. Proplavali jsme jeskyní a na druhé straně nás vyzvedla naše loď. Pak už jsme zamířili na pláž abychom stihli západ slunce.

Bylo to jen tak tak, ale povedlo se. Následovala večeře. Naši průvodci rozdělali oheň a jeho světle nám rozdělovali příděl jídla: jak jinak než rýže s vajíčkem a zeleninou.

Po večeři už celkem stahaní jsme opět naskočili na palubu, ale čekal nás ještě jeden magický výlet do vody, kousek od pláže na Railay. Naskákali jsme do absolutní tmy a mávli rukama. Kolem se rozzářil roj jiskřiček, světélkující plankton. Bylo to nádherné, pročesávala jsem rukama vodu kolem sebe a sledovala ten magický roj. Ale dlouho už jsem ve vodě nevydržela, přece jen jsem si zvykla na pořádné parno a teď mi byla trochu zima. Výlet to byl krásný.

Den plný lezení

Wed, 19 Oct 2011 09:31:22 +0200

Nakonec jsme se přeci jen rozhodli využít služeb průvodce a vyrazit na celý den na skály. A ačkoliv to bylo možná nejdražší naše dobrodružství, určitě stálo za to.

Kromě nás dvou tvořila skupinku ještě jedna mladá Angličanka, která na tom s lezením byla o něco málo hůře než mi. Nejprve jsme vyrazili na Phran Nang abychom na její severní části vlezli do křoví a vylezli u stěny obtížnosti akorát pro nás (tak pětky šestky). Náš průvodce se nechal jistit od Járy a vytáhl nám jednu cestu. Druhou vytáhl Angličance. Byla to paráda, krásné lezení, které sice ze země vypadalo úplně jednoduše, ovšem chyty zas tak dobře nedržely a tak jsme se i zapotili.

Další atrakcí byla nádherná a obrovská jeskyně. Skalní útes oddělující dvě pláže byl uvnitř téměř dutý, ale vchod do jeskyně byl přitom malý a maskovaný. Když jsme prošli dómem jeskyně, objevili jsme okno. Pohled z něj byl naprosto strhující. Pláž, moře, bujná vegetace a osmahlí „pavouci“ lezoucí na barevných lanech okolo. Okno bylo asi ve výšce deseti metrů, které jsme seslanili. Bylo tu dost cest, tak jsme si jich pár dali a pak hurá na oběd. Po obědě se od nás odpojila Angličanka a náš průvodce nás vzal na stěnu pod vyhlídkou, ze které jsme pozorovali Railay první den. Jedna cesta začínala krápníkem a pro menší lidi, kteří ihned nenahmataly dobré chyty to bylo opravdu těžké. Zkoušela jsem to, ale nešlo mi to. Vypadalo to že budu muset potupně použít „princezninu stoličku“ což byl kužel odlitý z betonu. Princeznin se jmenuje proto, že jednou prý Railay navštívila nějaká příbuzná krále (princezna to tedy nebyla) a nemohla právě na krápník vylézt a tak ji odlili tuto stoličku. Průvodce mi ale nakonec ukázal fígl a já se dostala na krápník i bez „královské pomoci.“

Railay

Fri, 29 Jul 2011 13:57:13 +0200

Byl čas rozloučit se s Pine Bungalow. Kdyby se mě dnes někdo ptal, kde jsme měli nejhezčí ubytování, asi to bude právě tady. Bohužel ráno to začalo dramaticky. Sbalení a připraveni vyrazit nemohli jsme se dočkat auta, které nás mělo vyzvednout a dopravit do Ao Nang k lodi. Když už zpoždění dosáhlo asi půl hodiny, šli jsme poprosit naše domácí jestli by do agentury nezavolali. Trochu se zlobili, že jsme si výlet nesjednali přímo přes ně (jenže kdo měl tušit že něco takového je v Pine Bungalow možné) ale nakonec tam zavolali a že prý pro nás dojedou. Po další čtvrthodině se objevil taxík v podobě Toyoty, naházel nás i s batožinou na korbu a upalovali jsme k pláži.

Čekalo se opravdu už jen na nás. Tentokrát jsme si objednali výlet ke čtyřem ostrovům long tailem. Cesta byla příjemná a lodička se prodírala vlnami k prvnímu z ostrovů, Poda Island. Později jsme na Podě byli ještě dvakrát, ale první dojem byl podobný jako u Bamboo island. Písečná pláž, mraky lodí a lidí. Poda Island byl navíc obydlený i když to je asi silné slovo. Uprostřed ostrova, který byste skrz naskrz prošli za 15 minut byl jeden resort s chatičkami a jednou restaurací. Vykoupali jsme se a šli prozkoumat Lonely beach, pláž na druhé straně ostrova, která upřímně řečeno zas tak „lonely“ nebyla. Nejen že tu bylo dosti lidí, ale bylo tu i dosti bordelu, jeden zrezivělý traktor nevyjímaje.

Z Poda islandu jsme vyrazili na další z ostrovů. Byl to malý ostrůvek obklopený dalšími dvěma ostrovy. Prý za odlivu je možné se mezi těmito ostrovy suchou nohou přesunout. Odliv ale nebyl a tak z ostrova do moře vybíhala jen dlouhá písečná kosa na které se skvěle opalovalo. Podvodní svět nějaký byl, ale už jsme byli zmlsáni lepšími barvami i viditelností. Dostali jsme oběd, hádejte co – rýži s masem zeleninou a vajíčkem a vypluli dál. Chicken Island byl dalším ostrovem. Své jméno dostal podle útvarů připomínající slepičí hlavy i když upřímně řečeno, podle toho by se spíš měl jmenovat „Krůtí“ No posuďte sami.

Poslední zastávkou a naším výstupním místem byla zátoka Phra Nang v místě zvaném Railay. Je to poloostrov přístupný pouze z moře neboť z pevniny ho chrání vysoké útesy. Když sem připlouváte z otevřeného moře, nemůžete minout opět ty skalnaté homole vyrůstající tajemně z vody. A pak, když vystoupíte na písčitou pláž, spatříte útesy jakoby rozteklé v žhavém slunci. Visí z nich tisíce krápníků, jsou prolezlé jeskyňkami a všude jsou zajištěné cesty pro nadšené horolezce. Ano je to tu horolezecký ráj. Polostrov Railay je rozdělen skalními útesy na několik zátok. Phra Nang je jednou z těch, které obývají klasičtí plážoví turisté. Ohraničená je vysokými a rozeklanými skalními útesy a na jihozápadní straně je veliká posvátná jeskyně. Podél útesů, ale i mezi resorty lze dojít na protilehlou pláž, která je místní dopravní tepnou. Je zde značný odliv a nevábné bahno na koupání. Navíc právě sem přijíždí všechny lodě z Krabi.

Pak jsou tu ještě dvě pláže, jedna podobně komerční jako Phra Nang a jedna velmi nekomerční, řekla bych spíše komunitní Ao Ton Sai. Právě Ao Ton Sai si mě získala. Byla od ostatního světa oddělena skalními útesy a kromě cesty loďmo byla přístupná buď při odlivu nebo přes útes, kde terén vypadal už trochu lezecky a nebo půlhodinovou oklikou přes kus pralesa.

První naše kroky vedly na recepci, kde jsme se ubytovali v docela pěkném pokojíčku. Vlastně se ani moc nelišil od Pine Bungalow, jedna postel moskytiéra, záchodokoupelna. Jen byl zasazen ve větším hotelovém komplexu, ale zas nějaké dramatickou to také nebylo.

Převlíkli jsme se a vyrazili podívat se na vyhlídku a na lagunku ukrytou v rozeklaném útesu. Cestou jsme se ale zastavili u stánku jedné horolezecké školy: Tex Climbing. Cena za půjčení materiálu se na Thajsko šplhala do obrovských výšek a moc se nelišila od možnosti půjčit si materiál i průvodce. Nakonec jsme se ale přece jen domluvili, že si to necháme projít hlavou a vyrazili k útesu s lagunou. Výstup na horu byl poněkud dramatičtější než jsem myslela, dal by se klasifikovat jako horolezecká cesta sem tam jištěná tlustými špagáty, ale ten pohled z vyhlídky za tu námahu stál. Sestup do laguny byl ještě náročnější a velmi romatický. Slézali jsme po lanech rozeklanou průrvou a z okolních skal se dolů skláněly tropické rostliny s obrovskými listy.

Když jsme konečně stanuly na bahnitém dně připadala jsem si jak v pravěku. Obrovské kapraďolisté rostliny a exotický skřek ptáků a opic. Bohužel při oblejzání laguny se mi smekla noha a já spadla na ostrý šutr. Vzhledem k tomu, že tetanovou už mám na pokraji platnosti trochu jsem se vyděsila, ale nakonec všechno dobře dopadlo.

Večer se nám spalo krásně.

Někdy mám ráda svou práci!

Fri, 20 May 2011 14:52:05 +0200

Někdy mám ráda svou práci!

Tygří chrám

Wed, 18 May 2011 13:07:11 +0200

Ráno jsme se snažili zamluvit si na dnešní den motorku abychom opět vyměnili na jeden den moře za souš. Bohužel, dnes byly všechny stroje beznadějně rozebrány. Jeden prý bude vrácen někdy kolem poledního.

Rozhodli jsme se tedy pro půldenní lenošení na naší malé plážičce. A abychom si neváleli šunky úplně, půjčili jsme si seakajak a vyrazili podél pobřeží. Bylo to sice prima, ale já měla celou dobu strach. Pohybovali jsme se totiž podél poloostrova na který nesměla vkročit nepovolaná lidská noha, poloostrova na kterém sídlí rezidence thajského krále. Upřímně řečeno, čekala jsem kdy vyrazí ze břehu ozbrojené komando na člunu a v nejlepším případě nás vyplísní a vyhodí mimo výsostné královské vody, v horším případě nás zajme, uvězní a dál jsem si to raději ani nepředstavovala. Zkrátka zatímco se Jarda bezstarostně potápěl, já se trochu nervovala na kajaku. Podle Járova očekávání se nestalo nic. Nikdo se na březích poloostrova neobjevil a my si v poledne mohli zapůjčit motorku.

Dnešní výlet směřoval do Tygřího chrámu. Proč tygřího to nevím, jediný tygr kterého jsme tam zahlédli byl sádrový. Přivítal nás klasický, barevný buddhistický chrám, plný soch (překvapivě) Budhy. Z hlavního prostranství jsme sedýlkem přelezli do rokle po jejímž obvodu byly skaliska prošpikována množstvím jeskyň plných modliteben. Hlavní sál byl jakýsi skalní převis s velkou sochou Budhy. Hned vedle byla postavena polní kuchyně – tady jistojistě celoroční - a malé boudičky (do kterých se podle rozměrů mohla vejít akorát tak postel) byly roztroušeny podél skal. Dno rokle bylo porostlé bujnou pralesní vegetací. Celou dobu jsem se opět těšila na opice. Zákazy krmení mrštných zvířátek viseli všude, jen ty opice prostě nikde.

Jediné zvířátko, které jsme v džungli potkali byla pořádná suchozemská želva s krunýřem o velikosti našich blembáků na motorku.

Trochu nás překvapilo, že kolem stromů se neplazí jen liány, ale také kabely osvětlení, sem tam spojené „čokoládou“ a sem tam na nich visela i žárovka. Když jsme opět vylezli z kotliny, dali jsme se nahoru na vyhlídku. A hádejte koho jsme hned v druhé zatáčce nepotkali. Konečně. Makakové. Cela tlupička si tam skákala a řádila. Divila jsem se kolemjdoucím, kteří naivně po opicích natahovali ruce a divili se, když některá z nich po nich vystartovala. Dobře si vybavuji opičku „Gábinu“ bez nosu, o který přišla v jedné opičí rvačce a i na rozpárané nohy ostrýma opičíma zoubkama. Nene. Opičky jsou krásné, ale takhle z dálky.

Schodů na vyhlídku vedlo požehnaně a kdo měl závrať, tak si cestu musel užívat. Exponovaná místa a uzounké schody šplhali nahoru a neptali se zda ještě můžeme. Pod námi se začal rýsovat miniaturní svět kaučukovníkových plantáží, palmových hájů a na obzoru se tyčili skalní útesy.

Nahoře na nás čekal obrovský sedící Budha a další nádherný výhled. Pokochali jsme se, nabrali trochu dechu a slezli znovu do údolí. Když jsme dorazili do Krabi začínalo se už smrákat. Dali jsme si večeři s banánovým shakem u vody a pak druhou přímo na tržišti. Zašli jsme do místní agentury a objednali si zde na další den opět výlet na moře s tím, že po celodenním šnorchlování nás vyhodí na místě zvaném Rai-lay. Rovnou jsme si zamluvili i ubytování a vyrazili zpátky do Pine Bungalow.

Ko Phi Phi

Tue, 29 Mar 2011 09:54:10 +0200

Včera jsme si objednali další výlet. V osm nás měli vyzvednout a zavést na Ao nang beach odkud jsme se měli plavit rychlý člunem (Speed Boat) na okolní ostrovy. Vstáváme pozdě na snídani máme asi deset minut, no ale co třeba se opozdí. Neopozdili. Personál našeho resortu se snaží div se nepřetrhne a tak nasedám do minivanu a žvejkám sýrový sendvič. Cestou se stavujeme ještě pro tři chlápky, jsou to bratři Slováci. Na pláži čeká další početná skupina turistů a opět jejich řeči rozumíme. Poměr Češi : Slováci my dva ku deseti.

„Já jsem Mat“ představil se nám mladý kluk, náš průvodce. Na Thajce mluvil skvěle anglicky a navíc byl opravdu zábavný.

Už jenom projížďka na speed boatu byl zážitek. Prý je skvělé vlézt si na příď, ale cestou musíte podlézt takový můstek v podpalubí což jde prakticky jen když loď stojí nebo jede pomalu. Když to totiž smaží po azurovém moři, vlny jí co chvíli vyhodí a vy jako pasažéři následně padáte z výšky někdy i půl metru na tvrdé lavice. Příď je opravdové peklo a Mat mě přidržuje abych nevypadla. Nevěřím mu, že uháníme rychlostí 80 km/hod, přijde mi že letíme po modré hladině jak šipka. A každá vlnka znamená půlmetrový let s tvrdým dopadem. Směju se. Baví mě to. Ale ta půl hodina za kterou urážíme vzdálenost pevnina Bamboo island mě úplně stačí.

„Vážení, volá na nás Mat. Šnorchly nechte na palubě tady stejně nic k vidění není a hlavně neplavte daleko do břehu, je to nebezpečné. Jo a pamatujte si na jakou loď se máte za 45 minut nalodit. Ta naše má číslo 9. Ostatně jako všechny lodě tady okolo protože 9 je v Thajsku šťastný číslo. Tak si radši pamatujte mě“

Bambusoý ostrov je ostrov jak z pohádky. Kulatý s pláží se zářivým pískem. Jen těch lodí a lidí by tu mohlo být méně. Járovi to nedá a šnorchlík si bere. Za chvilku nadšeně volá co všechno pod hladinou je a tak si také beru šnorchl věcičky a koukám. Ale rejnoka, kterého prý zahlédl už nevidím.

Třičtvrtě hodiny je akorát a my zase lezeme do toho létajícího vodního korábu a letíme na plaž jménem Maya Brach. Normálně by to byla jedna z mnoha krásných pláží Thajska, ale proslavil ji film Beach. Jenže ve filmu to bylo panensky krásné a čisté místo, my dorazili na místo, kde je tisíce lidí a lodě tísnící se u ppláže jako by nechtěli už ani další turisty na pevninu pustit. A tak stavíme v zátoce u pláže a šnorchlujeme si, ostatně jako dalších stopadesát lidí z různých lodí. Na exkurzi do světa ticha může opravdu každý, dokonce i ten, který neumí plavat. Oblečou ho do plovací vesty, navěsí na něj brýle a šnorchl a pak ho tahají po hladině na šňůrce jak balónek. A aby byl zžitek ještě působivější, rozdrolí kolem nadšeného turisty kilo chleba, takže rázem je kolem něj obrovské hejno ryb. Problém je jen v tom, že jde pořád o ty samé ryby, které pak neustále somrují kolem vás i když nic nemáte.

Zajímavý svět se ukrývá někde docela jinde, pod tisícihlavými hejny, pod kameny a v korálech v hloubce alespoň dvou tří metrů.

Konečně nás lodě pustili mezi sebe a my můžeme přistát na pláži. Obrazy z filmu jsou celkem autentické jen průliv do zátoky je ve filmu zatarasen virtuálním útesem, takže Maya beach vypadá ještě mnohem uzavřeněji než doopravdy je. Jinak tu ale nic není.

Třetí zastávkou byl hlavní ostrov souostroví Ko Phi Phi, kde byl pro nás přichystán oběd. Bohužel jsme se z něj viděli právě jen ten oběd na víc nezbyl čas. Pak už jsme totiž vyrazili na křídlech speed boatu na druhý konec souostroví do zátoky Monkey Beach. Tady bylo asi nejkrásnější šnorchlování z celého výletu. Jen opice, kterých je tu prý všude spousty tady žádné nebyly. Jedna z nejkrásnějších podívaných se nám naskytla když jsme objevili modro černou ostnatou hvězdici.

Jen k názvu Ko Phi Phi (čte se kopipi): Místní obyvatelé mají problém nalézt správný přepis svých “klikyháků” do latinky a písmeno H za P má dávat důraz nikoliv znamenat F. Někdy byli z turistů tak nešťastní že nazývali souostroví Ko Pee Pee.

Když jsme dorazili zpět na pobřeží, vůbec se nám nechtělo domů do Pine Bungalow. Nakonec jsme se domluvili se Slovákama a Metem a celá skupina jsme jeli k nám. Dali jsme si pivo a pěkně jsme si popovídali. Met nám vykládal o místním životě, byl z Krabi, z rodiny rybáře a jeho snem bylo mít jednou svou vlastní loď a poskytovat turistické služby na vlastní pěst. Nikdy nebyl v zahraničí a v podstatě ani mimo Krabi a když jsme se ho ptali kde se naučil tak báječně anglicky, řekl nám že z písniček. Vyprávěl nám o tom, jak mají všichni rádi svého krále, o tom že jejich plat je 7000 bht na měsíc a pověděl nám také to, že ani oni nepijí vodu z vodovodu. V trubkách prý voda zůstává a teplá a tím pádemne nepitná.

„My máme nádoby a do nich chytáme dešťovou vodu. Tady je déšť čistý, ale v Bangkoku bych si raději vodu kupoval“ Na otázku odkud si myslí, že táhnou ty mraky, které v krabi prší neodpověděl J

Výlet do džungle

Mon, 28 Feb 2011 16:38:00 +0100

Už při přípravě cesty do Thajska jsem si říkala, že bych se chtěla projít v opravdové džungli. Navíc všichni mi tvrdili, jak po Thajsku běhá mraky divokých opic a já už jsem tu čtvrtý den a žádnou opici jsem nezahlédla. Bencha park byl z Krabi nejbližším národním parkem a protože jsme chtěli střídat moře a pevninu, rozhodli jsme se právě dnešek věnovat návštěvě tohoto místa.

Jenže ouha. Motorka prý není volná, ale zkusí se ještě kdesi poptat, říkal nám jeden klučina z personálu. Za chvilku na nás mával, že nám to domluvil a zanedlouho dorazila paní na motorce. Kontrakt na půjčení vypadal úplně stejně, jako ten předešlý: pokud se motorce něco stane, zaplatíme 60 000 bht. Pro zajímavost jsme jukli do obchodu kolik takový nový skútr vlastně stojí a věřte nebo ne, byl o polovinu levnější. No snad se nám s ní nic nestane.

Do Krabi jsme se dostali i bez použití mapy, ale ve městě jsme malinko kufrovali. Já měla hlad a tak jsem byla protivná jak činže. A víte co mě nejvíc štvalo na cestování na motorce? Jedete tak pomalu, že stíháte vnímat všechny stánky s jídlem, ale na druhou stranu jedete tak rychle, že nestačíte zastavit, když se vám něco k snědku líbí. Složitější to bylo ještě o to, že já seděla jen jako spolujezdec a proces, kdy mé oko zaregistrovalo potravu, uvědomilo o tom mozek, ten vydal rozkaz „řekni řidiči ať zastaví“ řidič to uslyšel, jeho mozek to zpracoval a vydal rozkaz šlápnout na brzdu – byl tak dlouhý, že většinou jsme stačili ujet ještě další 200 m a vracet se v hustém provozu nebylo možné.

Nakonec se nám ale přece jen povedlo ulovit smažený banán ke snídani, vyměnit peníze a vyrazit do vnitrozemí. Kol silnice se rozprostíraly plantáže kaučukovníku a palmové háje skrývaly skromná obydlí domorodců. Jsou to vesměs bambusové chýše postavené na kůlech vedle kterých je instalována nádoba na chytání dešťové vody.

Když jsme dorazili do parku, bylo už dlouho po poledni. V předtuše dobrodružství jsme vyměnili žabky za pevné boty a vydali se do džungle. Nějak jsem si ji představovala exotičtější. Ne že by se tady neozývaly prazvláštní zvuky, o kterých si v prvním momentu říkáte, že vůbec nemůže vyluzovat cosi co vzniklo v přírodě, ne že by tady nebylo dost lián nebo obrovitánských stromů a listy pod které se člověk schová celý, ale nějak jsem si říkala, že džungle musí být barevnější a děsně nebezpečná. Že kam šlápnu tam musí přede mnou utéct had nebo kam se podívám, že musí sedět alespoň pěticentimetrový jedovatý pavouk. Nic takového tady nebylo. Džungle nebyla nic jiného než les s trošku jinou vegetací.

Vyrazili jsme na okruh, jehož zlatým hřebem, byl jedenáctistupňový vodopád. Mě se moc líbil. Jára usoudil, že jet se nedá a tudíž je pro něj nezajímavý. Navíc prý takových a mnohem lepších už pár viděl. Vyšplhali jsme podél vodopádu a nahoře zjistili, že máme sotva půl hodiny na to dostat se pro motorku než nám park zavřou a nejspíš i motorku. „Nature trail“ jsme proto proběhli a když nic jiného, tak jsme si pořádně protáhli nohy. Jo a opice, o kterých mi všichni říkali že jejich Asie plná, jsme zase neviděli.

Jen co jsme vyjeli z bran parku, všimli jsme si že zadní kolo naší motorky je úplně prázdné. A protože v parku akorát končila směna, holky jedoucí domů na nás mávaly a říkaly, že ví kde je tam opravna. Jedna si mě posadila za sebe a Jára se zplihlým kolem jel za námi. Opravna byla vzdálena asi jen kilometr a ničím se nelišila od ostatních domorodých chýší. V první chvíli nás napadlo, jestli nám gumu někdo neprořezal a nedohodil pak „kšeft“ opraváři, ale následná dvouhodinová práce nás přesvědčila o tom, že za roztržený ventilek nikdo nemůže.

Osazenstvo chýše neumělo ani slovo Anglicky, ale dívka co mě vezla, jim naše trable vylíčila a tak nám jen naznačili ať chvilku počkáme. Za chvíli dorazil muž, řekla bych tak okolo 50let a 45 kg odložil strunovou sekačku a šel se podívat na motorku. Nebudu tady rozepisovat, jak s motorkou válčil, když musel sundat zarezlý výfuk a po výměně duše ho tam znova narvat, ale během hodiny a půl se u motorky vystřídali asi všichni obyvatelé mužského pohlaví z vesnice. Někteří se ani aktivně nezapojovali a jen přihlíželi. Zkrátka za chvíli u opravny sedělo spousty lidí. Jedna z žen mi rukama nohama ukazovala ať nejsem smutná, že kdyžtak u nich můžeme přespat. Ukazovala na boudu, kde bych nenechala spát ani Lady, protože bych se bála, že blechy budou to nejmenší, co tam na ní skočí. Paní pokračovala, že nám dají i něco k jídlu, že jde zrovna zabít slepici a v její ruce se opravdu svíjela řvoucí drůbež. Rozhlédla jsem se kolem a snad nejblíže, co se místu podobalo bylo cikánské ghetto, které jsem viděla jednou kdesi na Slovensku. Po „dvoře“ tady lítali prašivý psi, drůbež i malý chlapeček, těžko říct jestli tak opálený nebo špinavý. Zkrátka i přes dobrotivost domorodců jsem se modlila ať motorku spraví. Mé prosby byly vyslyšeny a nastala otázka placení. Do tohoto aktu se zapojila opět celá vesnice, když opraváři nenápadně naznačovala, kolik si za to má říct. Nakonec si řekl 150 bht a to jak za práci, tak za novou duši. Šťastný jak blechy jsme ho lehce přeplatili a vyrazili zpátky do Pine Bungalow.

Ko Hong

Fri, 25 Feb 2011 11:46:00 +0100

Ko Hong je ostrov vzdálený asi hodinu plavby „longtailem“ severozápadně od Pine Bungalow. Kromě Ko Hongu jsou v moři poházené ještě další ostrovy někdy neuvěřitelných tvarů. Z modré masy vyrůstají homole porostlé bujnou vegetací a některé mají písečné jazyky sahající daleko do azurových vln.

Na snídani jsme poprosili personál, zda by bylo možné vyrazit na výlet na Ko Hong i když jsme jen dva. Prý by to neměl být problém a tak za třičtvrtě hodiny můžeme vyrazit. Longtail – tak tady říkají místním člunům - je dřevěná loď, na konci s motorem pohánějícím dlouhou hřídel s lodním šroubem. Loď se řídí ručně pákou, motor s hřídelí je výkyvný. Takže kapitán celou cestu musí držet hřídel ponořenou a když jsem se dívala jak mu páka v ruce vibruje, řekla bych, že práce se zbíječkou je možná příjemnější.

Ráno sice bylo pěkně, ale od vnitrozemí se obloha kabonila a vypadalo to na bouřku. Ale co, když je teplo nějaký ten deštíček přežijeme. Když jsme dorazili k Ko Hongu, nejdřív nás náš kapitán vzal na okružní plavbu lagunou. Vjeli jsme do ní úzkým průlivem mezi strmými skalními útesy. Lagunu chránily rozeklané útesy s nádhernými krasovými formacemi. Ze zdí visely krápníky, někdy byly zdi rozlámané jeskyněmi a kde se dalo, tam se udržela i vegetace. Po obvodu lemovaly lagunu stromy s mohutným propleteným kořenovým systémem vyčuhujícím teď při odlivu z vody. Objeli jsme kolečko, stejně jako další výletní lodě a zamířili na pláž. Ko Hong rozhodně nebyl pustým ostrovem. Na pláži se válelo mraky turistů a dokonce tu byly právě foceny modelky pro jakýsi módní časopis. Trochu jsme si zašnorchlovali, ale viditelnost byla mizerná a tak jsme si půjčili alespoň kajak a že si ostrov obpádlujeme.

V moři se mi často stávalo, že mě jakoby něco píchlo, jako když vás žahne kopřiva, ale jen malinko. Vždycky to bylo na jiném místě a pokaždé když jsem se rozhlížela po pachateli (přepokládala jsem že za to může medúza) nikde jsem nic neviděla. Teď když jsme pádlovali kolem ostrovu mi to začalo být jasné. V moři totiž plavalo spousty chcíplých medúz a některé jejich klobouky byly opravdu veliké. Nejspíš tenounké vlásky jejich pomalu se rozpadajících těl mohli za malé žahance. Jenže najděte pidivlásek v moři.

U jednoho ostrůvku zastavujeme a střídáme se ve šnorchlování. Teda je to takové “zevlšnorchlování”. Lehla jsem si na palubu kajaku, nasadila brýle a nechala se vláčet sem a tam a jen jsem sledovala život tam dole. V jedné bílé sasance jsem zahlédla oranžovou rybičku – Nema.

Je skvělý mít vlastní loď s vlastním šoférem. Ptá se nás jestli chceme ještě zůstat nebo že by nás vzal ještě na jedno krásné místo. Přesun trvá dvacet minut akorát na to, abychom sežvejkali pro nás připravený oběd – zelenina s rýží. Druhé místo je opravdu romantické – je to dlouhý písečný jazyk oblizující téměř vedlejší ostrov. Ale jen téměř a tak si tam musíme doplavat. Život tady v moři je pestrý. Udivují mě ježovky. Černé koule plné bodlin, mnohem větší než ježci ve středozemním moři a navíc uprostřed koule svítí jakoby jedno očíčko a kolem dokola ještě další čtyři. Spíš než co jiného vypadají jako kosmické koráby spadnuvší tady do moře a monitorující dění kolem. Z ryb mě nejvíc baví „papouščí ryby“ (Scaridae) Jsou krásně barevné, velké a mají ploutvičky jako křídla. Létají si vodou a schovávají se mi.

Večer jsme z Pine Bungalow vyrazili pěšmo do nejbližší civilizace. Vzali jsme to po pláži a hltali podvečerní romantiku vracejících se rybářských lodí. Nakonec jsme skončili opět u jedné garážo – restaurace a na plastových židličkách se učili jíst místní polévku pomocí hůlek.

Průzkum okolí

Wed, 23 Feb 2011 16:27:00 +0100

Upřímně řečeno musím přiznat, že teprve dnes je mi dobře. Přestala mě bolet hlava, a biologické hodiny konečně akceptovaly časový posun.

Pine Bungalow je krásné místo i ve dne. Leží na poloostrově jehož cíp okupuje královská rezidence. Pine Bungalow má jako jediný resort výjimku být na tomto ostrově s královskou rezidencí. Jak to jeho majitelka dokázala to nevíme. Někde jsem četla, že tento kus země dostala darem od krále za své služby.

Bungalovy jsou zařízeny skromně, jedna dvojpostel, větrák, záchodokoupelna, tak jak jsme ji poznali už v Bangkoku. Zkrátka záchod a vedle sprcha, podlaha lehce zkosená do rohu místnůstky a tam díra. S kanalizací se tady štráchy nedělají. Domečky jsou zasazeny do porostu, takže každý má pocit svého soukromí. Ten náš stojí jen kousek od pláže a také kousek od restaurace - pěkné strategické místo.

„Dneska jedeme na ostrov Ko Hong nechcete jet taky? Výlet stojí 450 bht pro jednoho“ láká nás při snídani srandovní thajskou angličtinou jeden kluk z místního personálu. Ne dnes bychom si raději půjčili motorku a zjistili, co všechno se nabízí. Zítra už budeme užívat.

Musím se ještě vrátit k personálu a k Tanu. Dnes jsme zodpověděli onu tajemnou otázku včerejška: ano Tanu je žena. Ostatní členové personálu jsou mladí lidé, člověk by skoro řekl děti. Dohadujeme se, kolik jim tak může být Já tipuji průměr pod dvacet let. Ovšem pravdu se asi nedozvíme.

V Thajsku se jezdí vlevo. Kromě všudypřítomných skútrů na kterých jezdí malé děti, dospělí i starci, ve dvou, ve třech i ve čtyřech najednou, mají Thajci velké džípy s korbami v nichž se kromě turistů nevozí nic. Džíp se mi zdá jako auto vyloženě nevhodné do těchto končin, ale možná že nevím, jak to tu vypadá v období dešťů. Rozhodně teď v období sucha to vypadá, jako by si velkými auty malý Thajci něco kompenzovali. Bezpečnost na silnicích je mi záhadou. Respektive za celou dobu jsem viděla jedinou nehodu a ta byla způsobená Evropanem a přesto pravidla silničního provozu tady zcela striktní nejsou. Na semaforu je vidět, za jak dlouho padne zelená, takže motorky vyjíždějí tři sekundy před tím. Místní motorkáře stoprocentně poznáte, většinou když už nesedí na motorkách po šesti, rozhodně nemají helmu. Přitom v pravidlech silničního provozu je jasně řečeno, že řidič helmu mít musí, ovšem o spolujezdci se nemluví, takže ten si může jezdit jak chce. Další šok přišel ve chvíli, kdy jako zástavu za motorku chtěli Thajci řidičský průkaz řidiče! Prý policii stačí ukázat nájemní smlouvu…

Vyrazili jsme opatrně na průzkum okolí. Ale hned u prvního stánku jsme neodolali visícím trsům banánů. Moc jsme nechápali, proč nejdražší trsy jsou ještě odporně zelené, zatímco žluté lákající Evropany jsou nápadně levné a popravdě kolenovrti v nás byli tak trochu rádi a klidně sáhli po těch žlutých.

Hned vedle, v butiku, který vypadal, že to byla původně garáž, jsem objevila nádherný plavky a tak jsme si dali první lekci ve smlouvání. Výsledek byl tragický – to proto, že se mi fakt ty plavky líbily. Cena necena, plavky mi nakonec sloužily celý tři neděle a doufám že ještě několik let sloužit budou.

Krajina provincie Krabi je malebná. Dále ve vnitrozemí jsou to vysoké skalní útesy porostlé deštným pralesem, ale v přímé blízkosti silnice vidíme palmové háje, kaučukovníkové plantáže, areály resortů a také různé bambusové chýše – domky místních obyvatel. Sem tam člověk zahlédne pasoucí se kravku, dokonce i slonů je tu dost, ale jejich účel je čistě turistický. Psy a kočky jsou všudypřítomné avšak nikomu většinou nepatří. Jsou to ošklivá vypelichaná zvířata žijící vedle lidských stavení a živa nejspíše z odpadků. Jakmile vjedeme do města, vyrojí se na ulice hned spousty stánků a obchůdků. Prim hraje zase jídlo. Téměř každých sto metrů je cosi, co vypadá jako restaurace i když někdy byste chvilku váhali, jestli jde o veřejnou jídelnu nebo jen obývák jedné větší rodiny pod širým nebem.

Naším cílem se kromě města Krabi stala pláž Ao Nang Beach, jedna z krásných pláží místního pobřeží, jak říká průvodce. Ale nebyla nic moc. Navíc odliv okryl bahnité dno a zbytky vody byly kalné jak v rybníce. Podél dlouhatánské pláže to vypadalo jako na pobřeží Jaderského moře: jeden stánek se suvenýrama za druhým, všude plno turistů a komerčních atrakcí pro ně. Večer jsme se už zase těšili do naší oázy jménem Pine Bungalow.

Směr Jih

Tue, 22 Feb 2011 15:37:00 +0100

O prvním probuzení v Asii. O tom jak vypadá pravé thajské tržitě. Přelet, moře a Pine Bungalow.

Naše předsevzetí, že brzy vstaneme a jeden den v Bangkoku strávíme návštěvou kulturních památek se vypařilo s prvním ranním mrknutím na hodinky. Bylo půl dvanáctý. Zabalili jsme, zakoupili jízdenky na letiště a obtěžkáni batohy (teď se trochu rouhám, macíka měl Jára a já jen malý příručák) vyrazili na malý průzkum okolí Bangkoku.

Khao San Road leží v centru starého Bangkoku. Podle mapky jsme vyrazili k vodě, k řece Chao Praya, která je zároveň dopravní i kanalizační tepnou velkoměsta. Jakmile jsme vykročili z turistické Khao San Road otevřel se nám další pohled na Bangkok. Turistické tržiště vystřídalo tržitě pro místní obyvatele. Tady se ale neprodávali trička “I love Thailand”, ale sto let staré mobily, nebo jejich části, hodinky, staré nádobí a další veteš. Skoro to vypadalo, jako by prodejce udělal zrovna čistku na půdě nebo ve sklepě a nepotřebné harampádí přinesl sem, rozložil ho na deku a napsal k němu nesmyslná čísla. A protože jsem chvilku před odletem čistku v komoře dělala, našla jsem tu klasický vytáčecí telefon…no škoda, že jsem ten náš odložila před popelnice, už jsem mohla mít na další porci ovoce.

Když už jsme u ovoce, na to jsem se těšila do Thajska nejvíc. Vůbec mě nezklamalo. Celou dobu korzovalo někde kolem, v podobě thajského prodavače a vozíku s ledem, stačilo jen zamávat a už jste mohli vybírat z plátků ananasu, melounu, manga, papayi a dalších dobrot. Prodavač plátek vložil do igelitového sáčku a v něm ho pak naporcoval, takže se rukou prakticky ovoce nedotkl (jak ho předpřipravil a kde to už je věcí fantazie) Do sáčku zapíchl ostrou špejli a voila.

Došli jsme k Velkému paláci. Davy turistů zhoustly a my se rozhodli vrátit se, abychom v klidu dojeli na letiště. Rozloučili jsme se dočasně s Bangkokem a vrhli se vstříc dalšímu dobrodružství.

Letiště v Krabi bylo opravdu letištěm „na mýtince“. Tedy, abych mu nekřivdila. Z Bangkoku do Krabi létá společnost Airasia se kterou jsme letěli i my třikrát denně, ale oproti letištím jako je Bangkok nebo Dubaj, to bylo fakt „prdítko“ Naším dalším domovem se měl stát resort Pine Bungalow, na nějž jsem našla doporučení na jedné z webových stránek. Byli jsme domluveni, že někdo z resortu nás naloží přímo v Krabi a tak jsme z letiště chytli autobus do Krabi Town. Když nás vysypal v centru města, byla už všude tma a vzduch ještě malinko zvlhnul a voněl. Tam, kde jsme vystoupili to vůbec nevypadalo jako autobusová zastávka a tak jsme se opatrně zeptali, kde se to nacházíme. Jó autobusová zastávka ta je támhle za rohem. Sbíráme se a jdem za roh, když tu za sebou slyšíme.

„Nejedete do Pine Bungalow?“ Ano, ano to jsme my. Batoh nám hází na korbu džípu postava neidentifikovatelného pohlaví. V emailu jsme komunikovali s Tanu, ale je Tanu muž nebo žena? Auto ukusuje kilometry a mě přijde, že jedeme opravdu dlouho. Město, jeho ulice se stánky plnými jídla se malinko podobají Bangkoku, pomalu mizí a kolem dokola je tma do které sem tam probliknou světla stavení. Posledních 500 m je tma tmoucí a pak nás přivítá Pine Bungalow. Mladí thajci nás vítají berou nám „macíka“ a procházíme restaurací na pláž k moři a pak mezi bungalovy. Ten s devítkou je náš. Překvapuje nás že nechtějí ani pas a jen se ptají jestli budeme ještě jíst. Všechno jde na účet, platí se až při odjezdu.

Poprvé se procházím podél Andamanského moře a překvapuje mě tisíce ulámaných korálů pod nohama. Ve tmě šelestí rychlé nohy krabů utíkajících před mými kroky do moře. A moře šumí, vlnka za vlnkou doráží z té černé tmy k pobřeží. Obloha je bez mráčků, ale marně hledám velký vůz. Jezdí vůbec po téhle tropické obloze? Nevím, usínám.

Bangkok poprvé

Mon, 21 Feb 2011 16:03:00 +0100

Letadlo něžně dosedlo na Ruzyňském letišti. Tak a jsme doma, řekla jsem si v duchu, ale myšlenkami jsem byla ještě stále v teplé náruči jihovýchodní Asie.

A aby si Kovářova Kobyla ty krásné vzpomínky co nejdéle udržela živé (a navíc aby se o ně podělila také s vámi), bude je tady transformovat do písmenek a fotek, den po dni, tak jak plynuly jednoho zimního měsíce tam, kde vstává slunce.

Nakonec naše cesta začala právě tady, na Ruzyňském letišti. Jako pokaždé na Ruzyni, dostaly dámské záchodky co proto – já se totiž létání děsně bojím. Ale kupodivu můj první mimopracovní let byl báječný. Po pěti hodinách nás přivítalo sterilní prostředí Dubajského letiště. Ačkoliv bylo sedm hodin večer našeho času, tady v Dubaji už měli po půlnoci a moje biologické hodiny hlásily nejmíň půl třetí, takže jsem se schoulila do klubíčka na ležosedačkách a mezi ostatními čekajícími na další let jsem za chvíli byla tuhá. Jediné co mě protivně budilo ze spánku byla zima. Ano. Čtete správně – zima. Jedu do teplých krajin, abych si užila nesnesitelného vedra, dusného až k zalknutí a zatím po pěti hodinách letu je tu větší zima než na Ruzyni.

Ráno náš devítihodinový domov ožívá cvrkotem. Hemží se to tu jak Evropany, tak muži v turbanech a ženami, z nichž koukají jen oči. Jsme v zemi, kde za políbení na veřejnosti můžete skončit za mřížemi stejně jako za pití alkoholu. Všimla jsem si, že hned vedle záchodů jsou také dveře do modlících místností. Stejně jako na WC jsou označeny turbanem pro muže nebo burkou pro ženy.

Pamatujete se, tedy vy starších ročníků, na první cestu na Západ? Na obrovský problém jménem spláchnutí záchodu na fotobuňku? Na údiv nad technikou která nejen že po vás spláchne, ale ještě prkénko pěkně umyje? Já si to zkusila podobně v Dubaji. Zašla jsem na záchod, který vypadal jako by byl ucpaný. Tedy ne že by tam něco plavalo, ale mísa byla plná vody, tak jak se to u nás stává ve chvíli, kdy se záchod ucpe. Radši jsem teda vyměnila kabinku abych z úžasem zjistila, že takhle vypadají na Dubajském letišti (a později v celé Asii) všechny záchody. Samozřejmostí i tady byla fotobuňka a navíc paní, která další čekatelku pustila do kabinky až ve chvíli, kdy po předchozí vytřela.

Dubaj stráží nejvyšší budovu světa a protože Dubajské letiště je prosklené brzy jsme ji objevili. Z té dálky nám zas tak vysoká nepřišla, ale později, když jsme z Dubaje odlétali, tak jsme ji mohli pohlédnout skoro z očí do očí a to ve chvíli, kdy pilot téměř hlásil dosažení letové hladiny. (Trochu přeháním)

Další atrakcí devítihodinového čekání na další letadlo se stala restaurace, kterou provozují aerolinky Emirates. Pokud tu čekáte déle jak tři hodiny, máte možnost se zde najíst. Snídaně byla královská, jediné doporučení než sem vlezete, skočte si nejdřív na záchod. Jakmile totiž restauraci opustíte byť jen za záminkou „odskočit si“, už vás tam nepustí.

Po dalších pěti a půl hodinách strávených filmy a hraním Tetrisu jsme dosedli na ranway v Bangkoku. Bylo okolo osmé hodiny místního času, když jsme konečně prošli přes imigrační úředníky a vyzvedli si našeho „macíka“ (velký batoh) a klimatizované letiště nás vyplivlo do tropického večera. Ten první pocit charakterizoval výborně Jarda – je to jakoby na vás zblízka dýchnul veliký pes. Vlhký a teplý vzduch jsme si užili ale jen minutku, než jsme přeskočili do autobusu na Khao San Road, místo možná známější než Královský a Velký palác, místo kam pravděpodobně vedou všechny kroky mladých cestovatelů přijíždějících do Bangkoku, do brány Asie.

Čekala jsem hodně. Čekala jsem přecpanou ulici, kde se snoubí vůně i smrad, davy lidí, krása i špína. A ačkoliv jsem to všechno čekala ten prvotní zážitek byl ještě o jeden level výš. Jakmile jsme se vykutáleli z autobusu, hned ke mně přiskočil opálený thajčan a začal mi nabízet ubytování. Než jsme ušli tři metry, přišla jsem si jak mucholapka. Bylo jich kolem nás pořád nejmíň pět a všichni něco nabízeli, oblek, tuk tuk, ubytování, masáž…Po dvou dnech v letadle jsem to nesla špatně a nedokázala jsem „útoky“ vůbec odrážet. Usmíváte se a jakmile se zastavíte jste v pasti další nabídky. Hotel Top Inn jsme našli celkem bez problému, jediné co nás trochu rozesmutnilo bylo, že jediný volný pokoj má klimatizaci, což ve skutečnosti v Thajsku znamená že bydlíte v ledničce. Nakonec jsme se dohodli, že noc raději zvládneme s vypnutou klimatizací. Po sprše jsme vyrazili na Khao San. Druhý vstup už byl lepší. Neměli jsme batohy a já se brzy naučila gesto„děkuji nechci“ kterého jsem pak hojně užívala.

Khao San Road je ulice dlouhá asi dvěstě metrů, ale najdete na ni opravdu všechno. Je tu mnoho hotelů schovaných kdesi v průchodech, jsou tu stánky s oblečením, lehátka a thajské dívky zvoucí na masáž, jsou tu také bary s živou hudbou a všude je přítomné jídlo v podobě ovoce, nudlí, palačinek, grilovaného masa. Všude září neonové nápisy, z barů je slyšet evropský i zámořský popík, na ulici hlas „universa“ připadáte si jak v Babylóně a ať chcete nebo ne to mraveniště vás brzy úplně pohltí.

Dali jsme si ovoce a potom se vrhli na nudle. Neodradily nás ani vypasení šváby pochodující u kanálů a krysy vyskakující z odpadkových pytlů. Do temných zákoutí se raději nedívat. První den v opravdové Asii jsme šli spát pozdě, za to nabití dojmy.

Mistrovství ČR ve freestyle na divoké vodě Plzeň 2010

Tue, 09 Nov 2010 16:09:02 +0100

Mistrovství ČR ve freestyle na divoké vodě Plzeň 2010

Robinsoni na Jadranu

Tue, 09 Nov 2010 15:57:22 +0100

O seakajakovém dobrodužství na přelomu září a října se dočtete zde:

http://www.palacinky.net/robinsoni-na-jadranu

Zářijové pracovní cesty 1.

Tue, 21 Sep 2010 15:44:24 +0200

Jednou jsem se kolegům svěřila, že jsem si tu práci novinářky představovala tak nějak jinak. „Já myslela, že jako budu cestovat“ říkala jsem jim a oni na to „No ale vždyť ty cestuješ?!“ Ano. Cestuji. V září jsem byla v Německu, Francii a Itálii. Vždycky na jeden až tři dny a z jednotlivých zemí jsem viděla kromě zemědělské techniky ještě benzínové pumpy nebo letištní haly.

A přesto. Některé služební cesty mám opravdu ráda. Konkrétně na tu do Francie se společností Kverneland jsem se vážně těšila. Když mi říkali, že se jede autobusem, a že bude řídit sám “nejvyšší“ ředitel společnosti Kverneland Czech, soucitně jsem se usmívala a říkala jsi, že nachytat se takhle hloupě nenechám. O pár dní později jsem nasedala do autobusu za jehož volantem opravdu seděl ředitel této významné firmy a vesele mě zdravil.

Cesta utíkala celkem příjemně. Aby ne. Úroda švestek byla poslední roky dobrá a během dvanáctihodinové jízdy padlo v zadní části autobusu 15 láhví slivovice. Jediné nealko, které bylo k mání byla plechovka piva. A aby cesta utíkala ještě rychleji vytáhl jeden pasažér tahací harmoniku a ostatní se dali do zpěvu.

Do hotelu jsme té noci dorazili asi v jednu a na další ponocování nikdo neměl náladu. Jak jsme si lehli tak jsme spali.

Na druhý den nás vzbudil liják Nebe zatáhlo oponu tisíci provazy vody a když jsme dorazili na pole, bylo nám jasné že sušší a čistí se „z toho“ nedostaneme. Bezradně jsem se rozhlížela po spolucestujících v autobuse, ale vesměs to byli lidé na nepřízeň počasí zvyklí. Ne že by jim snad nevadilo po kolena bláta a neutichající déšť, ale nakonec počasí si s nimi hraje celoročně jako kočka s myší tak co. Z batůžku začali vytahovat holínky, deštníky a bytelné pláštěnky. V tu chvíli se mi vybavila černá písmenka na bílém papíře pozvánky“ Vemte si sebou vybavení pro případ špatného počasí“. Paměť mi přehrávala, můj tehdejší myšlenkový pochod – špatné počasí- aha mohla by tam být už zima, a tak jsem si přibalila o dva svetry navíc. Podotýkám o dva promokavé svetry navíc.

Nezbývalo tedy nic jiného než vyrazit v tom, v čem jsem, rovnou do míst, kde by se okamžitě mohli konat zápasy v bahně. Prvních pár kroků bylo nejhorších, pak už mi to bylo jedno. Jen si pamatuju že na záchodě, kterým byli řada budek typu toy – toy mnohdy nebylo vidět zda jde jen o bláto či o něco smradlavějšího. Když jsme odjížděli na místním parkovišti operovalo už několik manipulátorů, auta totiž neměli nejmenší šanci z blátivé lázně vyjet vlastními silami.

Cesta zpátky byla klidnější. Probíhala za vyprávění veselých historek ze zemědělské praxe. Posledních několik set kilometrů nám zpříjemňovali cestu filmy. Jen mě překvapilo na co se autobus s 35 muži na palubě díval – Bestiář a Kráska v nesnázích.

Ohlédnutí za letní Gardou

Mon, 20 Sep 2010 14:59:00 +0200

Myslím, že dopředu jsem si dovolenou u jezera Lago di Garda jen stěží uměla představit. O tom že bude náročná jsem věděla, ale skutečnost příjemně předčila očekávání.

Celkově jsme provozovali za týden sedm sportů, někdy i dva denně. V pondělí jsme vyrazili na celodenní výlet na kolech za tajemstvím boatparku. Tajemství začínalo v obci Sarche odkud jsme vystoupali nejprve po asfaltce a potom po staré cestě až na vrchol, který nevím jak se jmenoval, ale byl tam vysílač. Odtud byl nejprve adrenalínový sjezdík asi kilometr lesem a pak pokračoval už mírný sjezdík po pohodové cestě.

Druhý den jsem odmítla kolo a vyrazila s Beatou a Koktošem na hrad Drena. Kromě obyčejné cesty tam vedla krásná a lehounká ferrata. Hezky jsme si ji užili a nahoře si dali jak jinak než jednoho pivánka a hurá zase zpátky dolů.

Večer jsem vytáhla kajak, který jsem propašovala na palubu obludky a trénovala double – pump, ale upřímně řečeno moc mi to nešlo.

Třetí den byl osudný. Výlet na Passo Tremalzzo. Největší borci to jeli z campu, my méněchtivý sportu jsme se nechali nahoru pěkně vyvézt. Dolů to byla paráda, ale ačkoliv jsem si myslela, že sjezd je bez námahy, opak byl pravdou. Bohužel se mi v půlce sjezdu udělalo mírně nevolno a s mými odlévacími tendencemi jsem jen čekala kam to hodím…a neybrala jsem si špatně. Hodila jsem tlamu do křoví takže bez těší újmy až na kotník. Další zranění přišlo hned záhy a bylo ještě bolestivější. Na fleku jsem zastavila přední kolo a hópla si přímo na tyč uprostřed. Sedět na sedátku po zbytek cesty dolů bylo vyloučeno a díky noze jsem se teď už jen šourala z kopce pěšky. Bjéťa na mě obětavě čekal a aby mi to nebylo líto hodil krásného tygra na betonu. Výsledkem byla bolavé zápěstí. Mě se nakonec ujali v městečku Pregasio nějaká skupinka angličanů a ti mě dopravili s kolem autem až do campu za což jim patří obrovský díky. Bjéťa to i se zápěstí zvládl po svých.

Čtvrtek tak byl dnem odpočívacím. Byli jsme v Malcezine, v Limone a také v Arcu. Večer jsme vyzvedli Beatu s Koktošem, kteří si sice na dnešek také naordinovali polo - rest – day s procházkou po kopcích, ze které se nakonec vyklubala drsná túra do pozdních nočních hodin.

V pátek už byla moje noha schopná jak chození tak lezení a tak jsem vyrazila se sekcí Kečup, Bláža a Ferda do Naga na skvělý lezeníčko. Odpoledne jsem stihla ještě odpolední vítr a tak jsem měla možnost vyzkoušet si windsurfing. Tedy musím říct, že jsem si to představovala lehčí. Padala jsem tam jak pytel brambor.

Další den jsme vyrazili dopoledne na plotny s Karáskem a odpoledne jsem si zase zařádila s větrem. Tentokrát tak dokonale, že jsem si myslela, že už se ke břehu nikdy nedostanu. Ještě, že mě celou dobu jistil Tomík a také mi pomohl prkno i plachtou a nakonec i mě samotnou dovléci zpátky ke kempu.

V neděli jsme vyrazili domů. Já byla sice fyzicky zničená, ale naprosto šťastná.

Vítězství

Thu, 16 Sep 2010 13:26:00 +0200

Kovářovakobyla se může pochlubit významným vítězstvím. Umístila se na prvním místě v Rodeo Tour 2010 v kategorii Gangsters ehm tedy Youngsters ženy. Stupně nejvyššího dosáhla po té co se zúčastnila dvou závodů (tedy všech) v Rodeo Tour 2010.

Ráda by proto poděkovala všem svým sponzorům (zejména Marťáskovi a dalším), přátelům, rodině která ji držela palce, hlavně Lady protože pro ni to muselo být obzvláště náročné držet palce. Velké díky patří i trenérům jmenovitě: Kenymu, Typíkovi, Kosatkovi, Pavlíkovi, Marťáskovi, Karáskovi, Tomíkovi, Katce, Katce (K1), Beatě, Koktošovi, Jankovi, Martinovi Jenčovi, Vráťovi…no posuďte sami s tímhle hvězdným trenérským týmem se nedá nevyhrát!

Tanec s čertama

Fri, 03 Sep 2010 15:34:48 +0200

Čerťáky – to je pro mě synonymum brutálního sjezdu s obrovitýma válcema, velikánskýma vlnami a splašenou masou vody, která se žene kamenitým korytem vstříc Praze. Loni jsem Čerťáky prohlížela ze břehu a ani letos jsem se za vrata nepustila. Před ně už ale jo i když jsem zpočátku nebyla daleko od nervového zhroucení strachem.

Dokud mi Janek sliboval „že budu opravdu nadšená!“ a dokud mě Bjéťa uklidňoval, že hořejšek je naprosto v pohodě a přece už mám něco málo najeto, byla jsem celkem v klidu. Pravda. Avšak když se mě večer v pátek nevěřícně ptala Hanka jestli mám sebou opravdu loď, trochu jsem znejistěla. Ráno mě dokonale rozebral Eda.

„ Ty chceš jet hořejšek?“ zeptal se s výrazem jako bych se chystala skočit bungee jumping bez lana. V nastalém tichu jsem si uvědomila, že vlastně nechci. A když se Karásek na mou otázku zda je to těžší než Kamenice (tedy pro mě nejbrutálnější voda, kterou jsem kdy jela) začal ošívat, byla jsem si jistá. Dieslík se podívá na vodu maximálně ze střechy auta. Jenže Janek s Bjéťou byli neúprosní …a také moje druhé já, které na vodu děsně chtělo. Žaludek se mi svíral a chtělo se mi zvracet. Takhle jsem se opravdu už dlouho nebála (jestli vůbec kdy) Na vodu jsem nasedala s pocitem: děj se vůle boží.

Jela jsem za Jankem a hned v druhé peřejce mě dostal malinkatý váleček, ale vyzvedala jsem to. Před obávaným „železňákem“ jsme si zastavili ve vracáku a tak jsem měla čas trochu se vydýchat. Zjistila jsem, že nejsem zdaleka tak udýchaná z nějaké fyzické námahy jako spíš z toho strachu. Vyrazila jsem tedy na ten válec požírající všechno co nemá dostatek štěstí a vodáckého umu. Ani nevím jak a už jsem byla hlavou dolů. Nevadí řekla jsem si zvedla jsem a oddechla si. Uf. Tak a mám to za sebou. Sice mě dostal, ale zvedla jsem. Rozhlédla jsem se abych zjistila, že jsem jaksi obráceně, špičkou proti proudu, a právě ve chvíli kdy jsem se ohlédla přes rameno mi došlo, že to co mě cvaklo žádný železňák nebyl. Tomu jsem koukala z očí do očí teprve teď. A jak jsem tam tak padala do načechrané vody, ztrácela jsem morál už předem. Tak jsem hned šla.

Nicméně ten den jsme si dali ještě opravku a musím se pochlubit že během víkendu železňák prohrál skórem 1:3