Povídání o mé první zahraniční řece a vůbec o tom, jaký je to pocit poprvé lézt z lodi celkem suchá.

„Salza to je řeka učitelka“ říkali mi všichni a tak jsem se nechala zlákat a vyrazila s bandou, která si říká Vládci peřejí na svojí vůbec první zahraniční řeku. Přidala jsem se do posádky k Viktorovi, Janě a Kátě. Více jsem z celé bandy znala jenom Katku, která mi svatosvatě slíbila že v případě mé nedobrovolné koupele mě někde vyloví popřípadě mi chytí i Dieslíka ale že to se nestanu budu – li se držet za ní.

Vyrazili jsme v pátek v podvečer a do míst prvního noclehu jsme se dostali někdy po půlnoci. Spaní jsme moc dlouho neřešili, hodili jsme na zem spacáky a brzy už jsme chrupkali. Pravdou je, že k ránu jsem se probudila nejen příjezdem dalších účastníků našeho výletu, ale hlavně zimou, která mi pak byla věrnou společnicí až do rozednění.

Vstávali jsme v osm, rychle se nasnídali a pospíchali do Wildalpenu, kde už se pomalu srocovala další skupina  Vládců peřejí. Počet účastníků se dostal až daleko za dvacet a tak chvilku trvalo než jsme se všichni připravili na vodu. Zatím co jsme čekali na ostatní, prohlíželi jsme si známý Wildalpenský váleček požírající celé lodě i s nebohými vodáky. Když jsem viděla jaké krásné rodeové figury tam někteří předvádějí aniž by se o to nějak zapříčinili ba dokonce aniž by něco takového dělat chtěli, rozhodla jsem se nastoupit až pod ním a zmáčet se až někde jinde, ne hned jak vlezu na vodu.

Mezitím více odvážní kamarádi projížděli válečkem některé hajzlík lapil a některé jen cvakl a vyplivnul. Krev byla a tak jsme si ji mi srabíci nasednutivší až pod obávaným místem s trochou škodolibosti vychutnávali. Pak už jsme ale vyrazily vstříc vlnám, peřejím a  dalším atrakcím řeky Salzy.

Obtížnost byla opravdu akorát a když jsem si pádlovala za Katkou, byla to paráda. Pak přišlo osudné šutroviště. Nikde nic jen sem tam šutr a už jsem tam byla. „Zvednu“ řekla jsem si a pokusila se o eskymáka zatímco šutry mi drnkali o přilbu, nic. „přece nevylezu“ ještě jeden pokus, bing bing bing a ještě jeden. „tak dost“ hup a už si to plavu. Katka jak slíbila tak udělala odlovila mě i Díeslíka, Pablo mi pomohl vylít a hurá zase zpět do sedla…tedy do lodi…to aby si nemyslela že se bude točit břichem vzhůru kdy se jí zachce.

Protože nás byla opravdu velká grupa a často jsme na sebe čekali zkoušela jsem si zajet do vracáků a zase vyjet. Přepádlovat na druhou stranu dokonce i posurfovat. V půlce plavby jsme přistáli na kamenné pláničce kde se odehrál tatrokovosušenkový oběd. To už jsem cítila, že moje ramena, tedy tam, kde kdybych byla pták měla křídla, už opravdu bolí a když přišla soutěska, trochu jsem se zalekla. Údolí se zužilo a řeku uzamklo do užšího koryta. Řeka na protest zrychlila a naše barevné lodičky s ní. V první čtvrtině soutěsky na nás číhal obávaný šikmý váleček, ale byl celkem hodný a nikoho nevykoupal tak, aby musel krysit. Zajímavá byla v soutěsce místa, kde jakoby voda stála. Když se do těch míst Dieslík dostla jako by ho něco chytlo a poslalo úplně jiným směrem než jsem chtěla já. Vystupovali jsme akorát když začínalo pršet a pršet nepřestalo až do brzkých ranních hodin.

Nicméně Vládci peřejí byli vybaveni i na déšť a tak jsme večer strávili pod plachtou s kytarou i s grilem na kterém každou chvilku voněl kus masa.

Ráno jsme se probudili do (skoro by se dalo říct po právě prožité noci )  slunečného dne. Salza se nám jet podruhé nechtěla a tak jsme se domluvili na přejezdu na Steyer. Pavlík navrhoval, že cestou je Laussafall a kdo chce si ho může skočit, ale kvůli času jsme tuto atrakci zavrhli a pouze jsme se na vodopád byli podívat. Když jsem viděla jak dole voda naráží na skalní stěnu, vůbec by se mi to jet nechtělo a to za ubezpečení, že Laussafall je „tréninkový“ vodopádek naprosto bezpečný.

Na Steyer jsme nasedali hned pod Strombolgingem. Nechápu jak tohle může někdo dobrovolně sešustit. Voda nad vodopádem se zuřivě ženě esíčkem a tvoří od pohledu ošklivej válec. Fuj.

Pod vodopádem je prý nejtěžší peřejka, jedu za Katkou vlevo, ale nepovede se mi jako jí najet tak daleko a tak strnulá hrůzou čekám co se stane až najedu do peřeje. Ruce neschopné záběru svírají pádlo a já se jenom vezu. Je to neuvěřitelné, ale Diesel  mě provezl bez úhony. První čtvrtina končí jezem s boční skluzavkou – to se mi líbí, ale pod ním je vody víc než málo. Každou chvíli se někde zaseknu. Chudák Dieslík, jakoby neměl na bříšku už dost šrámů. Konečně přítok a už se nám to zase pluje po vodě a ne šoupá po šutrech. Jsou tu ještě tři zajímavá místečka – jedním je jezík, za kterým se tvoří malý váleček, ale silný dost na to aby nepozorné(zejména) vodačky chytil za zadek a stáhnu zpátky. Druhým místem je esíčko pod mostem. Ani nevím jak, ale i to se mi podařilo po pravé straně projet bez újmy, třetí je autobus, obrovský kámen v řece, který se objíždí zleva. Pozoruju jak mi kamarádi mizí jeden po druhým za balvanem a také se rozjíždím je tu spád a hup – doprčic něco jakoby mě chytlo za zadek lodi – pádluju pádluju a povedlo se. No jo, taky tam je mrška malej, ale šikovném a málem mě dostal. Ale jenom málem :o) Ze Steyeru lezu suchá. Opravdu suchá bez eskymáka a bez krysy. Je to krásný pocit.

Musím říct, že tenhle víkend jsem si báječně užila. Řeky této obtížnosti nechť jsou nyní mým domovem a klidně i s touhle partičkou příjemných lidí.