Ráno jsme se snažili zamluvit si na dnešní den motorku abychom opět vyměnili na jeden den moře za souš. Bohužel, dnes byly všechny stroje beznadějně rozebrány. Jeden prý bude vrácen někdy kolem poledního.

Rozhodli jsme se tedy pro půldenní lenošení na naší malé plážičce. A abychom si neváleli šunky úplně, půjčili jsme si seakajak a vyrazili podél pobřeží. Bylo to sice prima, ale já měla celou dobu strach. Pohybovali jsme se totiž podél poloostrova na který nesměla vkročit nepovolaná lidská noha, poloostrova na kterém sídlí rezidence thajského krále. Upřímně řečeno, čekala jsem kdy vyrazí ze břehu ozbrojené komando na člunu a v nejlepším případě nás vyplísní a vyhodí mimo výsostné  královské vody, v horším případě nás zajme, uvězní a dál jsem si to raději ani nepředstavovala. Zkrátka zatímco se Jarda bezstarostně potápěl, já se trochu nervovala na kajaku. Podle Járova očekávání se nestalo nic. Nikdo se na březích poloostrova neobjevil a my si v poledne mohli zapůjčit motorku.

Dnešní výlet směřoval do Tygřího chrámu. Proč tygřího to nevím, jediný tygr kterého jsme tam zahlédli byl sádrový. Přivítal nás klasický, barevný buddhistický chrám, plný soch (překvapivě) Budhy. Z hlavního prostranství jsme sedýlkem přelezli do rokle po jejímž obvodu byly skaliska prošpikována množstvím jeskyň plných modliteben. Hlavní sál byl jakýsi skalní převis s velkou sochou Budhy. Hned vedle byla postavena polní kuchyně – tady jistojistě celoroční - a malé boudičky (do kterých se podle rozměrů mohla vejít akorát tak postel) byly roztroušeny podél skal. Dno rokle bylo porostlé bujnou pralesní vegetací. Celou dobu jsem se opět těšila na opice. Zákazy krmení mrštných zvířátek viseli všude, jen ty opice prostě nikde. 

Jediné zvířátko, které jsme v džungli potkali byla pořádná suchozemská želva s krunýřem o velikosti našich blembáků na motorku.

Trochu nás překvapilo, že kolem stromů se neplazí jen liány, ale také kabely osvětlení, sem tam spojené „čokoládou“ a sem tam na nich visela i žárovka. Když jsme opět vylezli z kotliny, dali jsme se nahoru na vyhlídku. A hádejte koho jsme hned v druhé zatáčce nepotkali. Konečně. Makakové. Cela tlupička si tam skákala a řádila. Divila jsem se kolemjdoucím, kteří naivně po opicích natahovali ruce a divili se, když některá z nich po nich vystartovala. Dobře si vybavuji opičku „Gábinu“ bez nosu, o který přišla v jedné opičí rvačce a i na rozpárané nohy ostrýma opičíma zoubkama. Nene. Opičky jsou krásné, ale takhle z dálky.

Schodů na vyhlídku vedlo požehnaně a kdo měl závrať, tak si cestu musel užívat. Exponovaná místa a uzounké schody šplhali nahoru a neptali se zda ještě můžeme. Pod námi se začal rýsovat miniaturní svět kaučukovníkových  plantáží, palmových hájů a na obzoru se tyčili skalní útesy.

Nahoře na nás čekal obrovský sedící Budha a další nádherný výhled. Pokochali jsme se, nabrali trochu dechu a slezli znovu do údolí. Když jsme dorazili do Krabi začínalo se už smrákat. Dali jsme si večeři s banánovým shakem u vody a pak druhou přímo na tržišti. Zašli jsme do místní agentury a objednali si zde na další den opět výlet na moře s tím, že po celodenním šnorchlování nás vyhodí na místě zvaném Rai-lay. Rovnou jsme si zamluvili i ubytování a vyrazili zpátky do Pine Bungalow.