Včera jsme si objednali další výlet. V osm nás měli vyzvednout a zavést na Ao nang beach odkud jsme se měli plavit rychlý člunem (Speed Boat) na okolní ostrovy. Vstáváme pozdě na snídani máme asi deset minut, no ale co třeba se opozdí. Neopozdili. Personál našeho resortu se snaží div se nepřetrhne a tak nasedám do minivanu a žvejkám sýrový sendvič. Cestou se stavujeme ještě pro tři chlápky, jsou to bratři Slováci. Na pláži čeká další početná skupina turistů a opět jejich řeči rozumíme. Poměr Češi : Slováci my dva ku deseti.

„Já jsem Mat“ představil se nám mladý kluk, náš průvodce. Na Thajce mluvil skvěle anglicky a navíc byl opravdu zábavný.

Už jenom projížďka na speed boatu byl zážitek. Prý je skvělé vlézt si na příď, ale cestou musíte podlézt takový můstek v podpalubí což jde prakticky jen když loď stojí nebo jede pomalu. Když to totiž smaží po azurovém moři, vlny jí co chvíli vyhodí a vy jako pasažéři následně padáte z výšky někdy i půl metru na tvrdé lavice. Příď je opravdové peklo a Mat mě přidržuje abych nevypadla. Nevěřím mu, že uháníme rychlostí 80 km/hod, přijde mi že letíme po modré hladině jak šipka. A každá vlnka znamená půlmetrový let s tvrdým dopadem. Směju se. Baví mě to. Ale ta půl hodina za kterou urážíme vzdálenost pevnina Bamboo island mě úplně stačí.

„Vážení, volá na nás Mat. Šnorchly nechte na palubě tady stejně nic k vidění není a hlavně neplavte daleko do břehu, je to nebezpečné. Jo a pamatujte si na jakou loď se máte za 45 minut nalodit. Ta naše má číslo 9. Ostatně jako všechny lodě tady okolo protože 9 je v Thajsku šťastný číslo. Tak si radši pamatujte mě“

Bambusoý ostrov je ostrov jak z pohádky. Kulatý s pláží se zářivým pískem. Jen těch lodí a lidí by tu mohlo být méně. Járovi to nedá a šnorchlík si bere. Za chvilku nadšeně volá co všechno pod hladinou je a tak si také beru šnorchl věcičky a koukám. Ale rejnoka, kterého prý zahlédl už nevidím.

Třičtvrtě hodiny je akorát a my zase lezeme do toho létajícího vodního korábu a letíme na plaž jménem Maya Brach. Normálně by to byla jedna z mnoha krásných pláží Thajska, ale proslavil ji film Beach. Jenže ve filmu to bylo panensky krásné a čisté místo, my dorazili na místo, kde je tisíce lidí a lodě tísnící se u ppláže jako by nechtěli už ani další turisty na pevninu pustit. A tak stavíme v zátoce u pláže a šnorchlujeme si, ostatně jako dalších stopadesát lidí z různých lodí. Na exkurzi do světa ticha může opravdu každý, dokonce i ten, který neumí plavat. Oblečou ho do plovací vesty, navěsí na něj brýle a šnorchl a pak ho tahají po hladině na šňůrce jak balónek. A aby byl zžitek ještě působivější, rozdrolí kolem nadšeného turisty kilo chleba, takže rázem je kolem něj obrovské hejno ryb. Problém je jen v tom, že jde pořád o ty samé ryby, které pak neustále somrují kolem vás i když nic nemáte.

Zajímavý svět se ukrývá někde docela jinde, pod tisícihlavými hejny, pod kameny a v korálech v hloubce alespoň dvou tří metrů.

Konečně nás lodě pustili mezi sebe a my můžeme přistát na pláži. Obrazy z filmu jsou celkem autentické jen průliv do zátoky je ve filmu zatarasen virtuálním útesem, takže Maya beach vypadá ještě mnohem uzavřeněji než doopravdy je. Jinak tu ale nic není.

Třetí zastávkou byl hlavní ostrov souostroví Ko Phi Phi, kde byl pro nás přichystán oběd. Bohužel jsme se z něj viděli právě jen ten oběd na víc nezbyl čas. Pak už jsme totiž vyrazili na křídlech speed boatu na druhý konec souostroví do zátoky Monkey Beach. Tady bylo asi nejkrásnější šnorchlování z celého výletu. Jen opice, kterých je tu prý všude spousty tady žádné nebyly. Jedna z nejkrásnějších podívaných se nám naskytla když jsme objevili modro černou ostnatou hvězdici.

Jen k názvu Ko Phi Phi (čte se kopipi): Místní obyvatelé mají problém nalézt správný přepis svých “klikyháků” do latinky a písmeno H za P má dávat důraz nikoliv znamenat F. Někdy byli z turistů tak nešťastní že nazývali souostroví Ko Pee Pee.

Když jsme dorazili zpět na pobřeží, vůbec se nám nechtělo domů do Pine Bungalow. Nakonec jsme se domluvili se Slovákama a Metem a celá skupina jsme jeli k nám. Dali jsme si pivo a pěkně jsme si popovídali. Met nám vykládal o místním životě, byl z Krabi, z rodiny rybáře a jeho snem bylo mít jednou svou vlastní loď a poskytovat turistické služby na vlastní pěst. Nikdy nebyl v zahraničí a v podstatě ani mimo Krabi a když jsme se ho ptali kde se naučil tak báječně anglicky, řekl nám že z písniček. Vyprávěl nám o tom, jak mají všichni rádi svého krále, o tom že jejich plat je 7000 bht na měsíc a pověděl nám také to, že ani oni nepijí vodu z vodovodu. V trubkách prý voda zůstává a teplá a tím pádemne nepitná.

„My máme nádoby a do nich chytáme dešťovou vodu. Tady je déšť čistý, ale v Bangkoku bych si raději vodu kupoval“ Na otázku odkud si myslí, že táhnou ty mraky, které v krabi prší neodpověděl J