Už při přípravě cesty do Thajska jsem si říkala, že bych se chtěla projít v opravdové džungli. Navíc všichni mi tvrdili, jak po Thajsku běhá mraky divokých opic a já už jsem tu čtvrtý den a žádnou opici jsem nezahlédla. Bencha park  byl z Krabi nejbližším národním parkem a  protože jsme chtěli střídat moře a pevninu, rozhodli jsme se právě dnešek věnovat návštěvě tohoto místa.

Jenže ouha. Motorka prý není volná, ale zkusí se ještě kdesi poptat, říkal nám jeden klučina z personálu. Za chvilku na nás mával, že nám to domluvil a zanedlouho dorazila paní na motorce. Kontrakt na půjčení vypadal úplně stejně, jako ten předešlý: pokud se motorce něco stane, zaplatíme 60 000  bht. Pro zajímavost jsme jukli do obchodu kolik takový nový skútr vlastně stojí a věřte nebo ne, byl o polovinu levnější. No snad se nám s ní nic nestane.

Do Krabi jsme se dostali i bez použití mapy, ale ve městě jsme malinko kufrovali. Já měla hlad a tak jsem byla protivná jak činže. A víte co mě nejvíc štvalo na cestování na motorce? Jedete tak pomalu, že stíháte vnímat všechny stánky s  jídlem, ale na druhou stranu jedete tak rychle, že nestačíte zastavit, když se vám něco k snědku líbí. Složitější to bylo ještě o to, že já seděla jen jako spolujezdec a proces, kdy mé oko zaregistrovalo potravu, uvědomilo o tom mozek, ten vydal rozkaz „řekni řidiči ať zastaví“ řidič to uslyšel, jeho mozek to zpracoval a vydal rozkaz šlápnout na brzdu – byl tak dlouhý, že většinou jsme stačili ujet ještě další 200 m a vracet se v hustém provozu nebylo možné.

Nakonec se nám ale přece jen povedlo ulovit smažený banán ke snídani, vyměnit peníze a vyrazit do vnitrozemí. Kol silnice se rozprostíraly plantáže kaučukovníku a palmové háje skrývaly skromná obydlí domorodců. Jsou to vesměs bambusové chýše postavené na kůlech vedle kterých je instalována nádoba na chytání dešťové vody.

Když jsme dorazili do parku, bylo už dlouho po poledni. V předtuše dobrodružství jsme vyměnili žabky za pevné boty a vydali se do džungle. Nějak jsem si ji představovala exotičtější. Ne že by se tady neozývaly prazvláštní zvuky, o kterých si v prvním momentu říkáte, že vůbec nemůže vyluzovat cosi co vzniklo v přírodě, ne že by tady nebylo dost lián nebo obrovitánských stromů a listy pod které se člověk schová celý, ale nějak jsem si říkala, že džungle musí být barevnější a děsně nebezpečná. Že kam šlápnu tam musí přede mnou utéct had nebo kam se podívám, že musí sedět alespoň pěticentimetrový jedovatý pavouk. Nic takového tady nebylo. Džungle nebyla nic jiného než les s trošku jinou vegetací.

Vyrazili jsme na okruh, jehož zlatým hřebem, byl jedenáctistupňový vodopád. Mě se moc líbil. Jára usoudil, že jet se nedá a tudíž je pro něj nezajímavý. Navíc prý takových a mnohem lepších už pár viděl. Vyšplhali jsme podél vodopádu a nahoře zjistili, že máme sotva půl hodiny na to dostat se pro motorku než nám park zavřou a nejspíš i motorku. „Nature trail“ jsme proto proběhli a když nic jiného, tak jsme si pořádně protáhli nohy. Jo a opice, o kterých mi všichni říkali že jejich Asie plná, jsme zase neviděli.

Jen co jsme vyjeli z bran parku, všimli jsme si že zadní kolo naší motorky je úplně prázdné. A protože v parku akorát končila směna, holky jedoucí domů na nás mávaly a říkaly, že ví kde je tam opravna. Jedna si mě posadila za sebe a Jára se zplihlým kolem jel za námi. Opravna byla vzdálena asi jen kilometr a ničím se nelišila od ostatních domorodých chýší. V první chvíli nás napadlo, jestli nám gumu někdo neprořezal a nedohodil pak „kšeft“ opraváři, ale následná dvouhodinová práce nás přesvědčila o tom, že za roztržený ventilek nikdo nemůže.

Osazenstvo chýše neumělo ani slovo Anglicky, ale dívka co mě vezla, jim naše trable vylíčila  a tak nám jen naznačili ať chvilku počkáme. Za chvíli dorazil muž, řekla bych tak okolo 50let a  45 kg odložil strunovou sekačku a šel se podívat na motorku. Nebudu tady rozepisovat, jak s motorkou válčil, když musel sundat zarezlý výfuk a po výměně duše ho tam znova narvat, ale během hodiny a půl se u motorky vystřídali asi všichni obyvatelé mužského pohlaví z vesnice.  Někteří se ani aktivně nezapojovali a jen přihlíželi. Zkrátka za chvíli u opravny sedělo spousty lidí. Jedna z žen mi rukama nohama ukazovala ať nejsem smutná, že kdyžtak u nich můžeme přespat. Ukazovala na boudu, kde bych nenechala spát ani Lady, protože bych se bála, že blechy budou to nejmenší, co tam na ní skočí. Paní pokračovala, že nám dají i něco k jídlu, že jde zrovna zabít slepici a v její ruce se opravdu svíjela řvoucí drůbež. Rozhlédla jsem se kolem a snad nejblíže, co se místu podobalo bylo cikánské ghetto, které jsem viděla jednou kdesi na Slovensku. Po „dvoře“ tady lítali prašivý psi, drůbež i malý chlapeček, těžko říct jestli tak opálený nebo špinavý. Zkrátka i přes dobrotivost domorodců jsem se modlila ať motorku spraví. Mé prosby byly vyslyšeny a nastala otázka placení. Do tohoto aktu se zapojila opět celá vesnice, když opraváři nenápadně naznačovala, kolik si za to má říct. Nakonec si řekl 150 bht a to jak za práci, tak za novou duši. Šťastný jak blechy jsme ho lehce přeplatili a vyrazili zpátky do Pine Bungalow.