Nakonec jsme se přeci jen rozhodli využít služeb průvodce a vyrazit na celý den na skály. A ačkoliv to bylo možná nejdražší naše dobrodružství, určitě stálo za to.

Kromě nás dvou tvořila skupinku ještě jedna mladá Angličanka, která na tom s lezením byla o něco málo hůře než mi. Nejprve jsme vyrazili na Phran Nang abychom na její severní části vlezli do křoví a vylezli u stěny obtížnosti akorát pro nás (tak pětky šestky). Náš průvodce se nechal jistit od Járy a vytáhl nám jednu cestu. Druhou vytáhl Angličance. Byla to paráda, krásné lezení, které sice ze země vypadalo úplně jednoduše, ovšem chyty zas tak dobře nedržely a tak jsme se i zapotili.

Další atrakcí byla nádherná a obrovská jeskyně. Skalní útes oddělující dvě pláže byl uvnitř téměř dutý, ale vchod do jeskyně byl přitom malý a maskovaný. Když jsme prošli dómem jeskyně, objevili jsme okno. Pohled z něj byl naprosto strhující. Pláž, moře, bujná vegetace a osmahlí „pavouci“ lezoucí na barevných lanech okolo. Okno bylo asi ve výšce deseti metrů, které jsme seslanili. Bylo tu dost cest, tak jsme si jich pár dali a pak hurá na oběd. Po obědě se od nás odpojila Angličanka a náš průvodce nás vzal na stěnu pod vyhlídkou, ze které jsme pozorovali Railay první den. Jedna cesta začínala krápníkem a pro menší lidi, kteří ihned nenahmataly dobré chyty to bylo opravdu těžké. Zkoušela jsem to, ale nešlo mi to. Vypadalo to že budu muset potupně použít „princezninu stoličku“ což byl kužel odlitý z betonu. Princeznin se jmenuje proto, že jednou prý Railay navštívila nějaká příbuzná krále (princezna to tedy nebyla) a nemohla právě na krápník vylézt a tak ji odlili tuto stoličku. Průvodce mi ale nakonec ukázal fígl a já se dostala na krápník i bez „královské pomoci.“